Na cígo s Niky

První básnické pokusy?

24. května 2016 v 20:17 | Nikia
Na poezii jsem nikdy nebyla. Možná proto, že jsem nějak neobjevila touhu psát básně, možná na to ani nemám talent. Taky možná proto, že moje kamarádka na to byla vždycky strašně moc kritická a mě to akorát odradilo. Nevím. Každopádně nějakým záhadným způsobem jsem dnes narazila na svoji báseň, která byla sepsána, když jsem byla v prvním ročníku na střední škole. Pamatuji si ten úžasný výraz profesorky, když jsem to pak přednesla před tabulí. Nikdy jsem ji z ničeho takhle nadšenou neviděla. Víckrát jsem ale nic takového nenapsala. Ani se nepokoušela. A dnes, po třech letech mám chuť poslat to do světa, třeba se najde někdo, kdo můj výkřik do prázdna ocení.

Neptejte se mě, o čem báseň je, každý si v tom ideálně najde svoje.

EKO výzva zvládnuta!

25. března 2016 v 0:53 | Nikia
Nedávno jsem psala, že jsem se zapojila do výzvy, kterou jsem jen tak úplnou náhodou objevila na internetu. Spočívala v tom, vydržet měsíc s nějakou činností podporující ekologii. Velmi mile mě překvapilo, že se zapojilo tolik lidí. Přihlásilo se více než 300 účastníků z Česka a Slovenska a některé jejich výzvy vypadaly opravdu zajímavě. Každý z účastníků měl přihlašovací údaje a možnost psát články a přidávat fotky, vzájemně se podporovat a inspirovat. Já měla možnost úplně stejnou, bohužel jsem neměla dostatek času něco produktivního napsat a hlavně se při mém měsíci bez masa nic závratného, co by stálo za článek, nestalo.

Z masožravce vegetariánem

13. února 2016 v 21:05 | Nikia
Včera, když jsem nemohla usnout a na uspávací cígo jsem byla dost uchrchlaná, prohlížela jsem si stránky neziskových organizací. Tak nějak se zase začínám zajímat o životní prostředí, o přírodu celkově. Je to tři roky zpět, co jsem ještě chodila do přírodovědného kroužku v pražské zoo, četla encyklopedie, rozeznávala brouky a učila se hlasy ptáků. (Jo, byla jsem takovej magor, že jsem uměla rozeznat opeřence podle zpěvu, ale jak to člověk netrénuje, tak se to rychle zapomene, že jo.)

5 důvodů proč (ne)pracovat ve fast foodu

30. ledna 2016 v 22:20 | Nikia
Když vám je čerstvě osmnáct, stále se trápíte na střední škole a kapesné to už není ono, chce to brigádu. Samozřejmě koho kde zaměstnají, když nemá maturitu a není flexibilní, žejo. No a když už si kamarádka Loretten zanadávala na zákazníky ve své práci, tak proč nepřiblížit tak často odsuzované rychlé občerstvení. A vlastně ve výsledku to vůbec není špatná brigáda.

Proč zrovna Nikia?

28. prosince 2015 v 21:20 | Nikia
Jmenuji se Nikola a tady si přezdívám Nikia, přestože mi tak nikdo z mých blízkých neříká. Nikdy se mi to ale jako moje přezdívka nezamlouvalo a z počátku ani vůbec nelíbilo. Napadlo mě to vlastně jen tak, při tančení.

Od malička tancuji. Troufám si tvrdit, že vrtím zadkem už dvanáct let. Jsem na sebe hrdá, protože tanec je jediný koníček, který mi vydržel. Patlala jsem keramiku, byla v kroužku pro mladé přírodovědce a dokonce jsem se dlouho zamýšlela, že zkusím šerm. Tancování je ale jediný můj zájem, který stále trvá, a na který mám čas i když jsem dlouhodobě zaneprázdněná. Samotnou mě to překvapuje.

Rok 2016?

26. prosince 2015 v 19:10 | Nikia
Letošní rok pro mě byl plný krásných zážitků, skvělých mejdanů, nekončících rozhovorů s úžasnými lidmi, ale také se objevil smutek, ztráty blízkých, světové tragédie, rodinné hádky, neúspěchy a jiné. Někdy se mi dařilo a byla jsem šťastná, jindy se mi děly jen hrozné věci. Jednou jsem byla nahoře, jednou zase dole, ostatně takhle to mají všichni.

Za celý rok jsem zažila skvělé věci. Výborně oslavila Nový rok, našla si brigádu, poznala mraky super lidí, dostala se do třetího ročníku, zapařila na výborných koncertech a festivalech, zažila úžasné letní prázdniny, dělala bláznivé věci, cestovala, slavila úspěch v tanci, viděla velkolepý karneval, zažila po mnoha letech báječnou rodinnou dovolenou, oslavila osmnáctiny, dělala dobré skutky a užila si vánoční svátky. A vlastně v každém jednom měsíci v roce 2015 bych našla den, který jsem si vychutnala na 100%, a na který budu dlouho vzpomínat. A myslím, že o tom to je.

2015 byl pro mě vcelku úspěšný, 2016 musí být ještě úspěšnější! Chci jít za svými sny, jeden po druhém si hezky odškrtávat jako splněny a psát další a další. Už od roku 2012 si totiž vedu deník se seznamem přání, které si chci splnit, než umřu. A s vámi bych se ráda podělila o ty nejzásadnější, na které se nejvíc těším, a které se prostě musí podařit.
 
 

Reklama